Jak jsem začínala se znakováním

Když jsem se stala maminkou, otevřely se mi dveře do úplně nového světa. Vůbec jsem netušila, nebo jsem spíše zapomněla, že tento svět existuje a jak je úžasný.

Cesta mateřstvím je pro mě neuvěřitelná. Během prvních dvou let strávených se svou dcerou Terezkou jsem se naučila asertivitě, respektu k druhým, pochopení problémů a pocitů druhých. Bez ní a situací, které jsme společně prožily, bych se tomu učila jen těžko. Je totiž velmi snadné diktovat podmínky, házet vinu na druhé a rozčilovat se nad nepochopením nebo nespoluprácí ostatních, jak jsme tomu mnohdy zvyklí ze zaměstnání, někdy i rodin.

To, co je těžké, je hledání společného zájmu, porozumění a spolupráce, která by byla přínosem pro všechny, ne jen pro jednotlivce. O to těžší to je, když to máme zvládnout s dítětem, nebo dokonce miminkem.

Když Terezka plakala, byla jsem z jejího pláče hodně frustrovaná. Absolutně jsem nesnesla její nářek a touha po porozumění si s tím malým miminkem ve mně rostla. Ačkoli jsem o znakování věděla, nedůvěra okolí v tento program mě učinila v mém rozhodnutí znakovat nejistou. Stále ale nebylo nic jiného, co by mě k mému miminku mohlo přiblížit více a tak jsem absolvovala seminář pro rodiče kde se všechny mé pochybnosti rozplynuly.

Na Terezku jsem znakovala od 6. měsíce a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. To, že mi Terezka věnuje více pozornosti, jsem si všimla hned. První úspěch jsem zažila v 8. měsíci, kdy jsem dokázala díky znaku „HOTOVO“ zmírnit její strach ze zvuku vysavače a odsávačky. Od 10. měsíce začala znakovat sama a od roka nemáme s komunikací žádný problém. Tím však nemyslím jen to, že Terezka chápe, co se po ní chce a umí si o své potřeby sama říci. Větším přínosem pro mě je, že mi může říci, co jí zajímá, o čem jí mám povídat, co viděla a dokonce si vymyslí svůj vlastní příběh v obrázkové knížce. Znakování nám dalo opravdu hodně! Hodně lásky, klidu a pocitu souznění.

Společně se znakováním jsme se proplétaly metodou Montessori. S ní jsme začaly, když bylo Terezce 10 měsíců. Zpočátku jsem měla obavy z naprosté důvěry, že by vše mohla zvládnout a to bez zdravotní újmy a tisíce rozbitých věcí kolem. Den za dnem se však mé obavy ztrácely a trpělivost rostla. Nyní se ani nestačím divit, co všechno dokáže. Že by si chtělo malé dítě po sobě uklízet a chtělo se učit, ačkoli ještě nemusí, pro mě byl krásný sen. Tento sen se mi stal skutečností. Mám radost z každého dne, protože den s dítětem je pro mě dnem plným objevů, zážitků, úspěchů a zkušeností.

Přeji každému, aby se mu dostalo toho krásného, co mě. Odhodil stres, předsudky a radoval se z toho, že se stal rodičem. To je důvodem, proč pořádám kurzy. Svou zkušenost chci předat dál.